Zkoušení tvrdosti je jednou z nejjednodušších a nejsnáze dostupných metod zkoušení mechanických vlastností. K nahrazení určitých zkoušek mechanických vlastností zkoušením tvrdosti je ve výrobě zapotřebí relativně přesný převodní vztah mezi tvrdostí a pevností.
1. Tvrdost podle Brinella (HB): Kalená ocelová kulička určité velikosti (obvykle o průměru 10 mm) je zatlačena do povrchu materiálu pod určitým zatížením (obvykle 3000 kg). Po určité době je poměr zatížení k ploše vtisku hodnota tvrdosti podle Brinella (HB), vyjádřená v kgf/mm² (N/mm²).
2. Tvrdost podle Rockwella (HR): Když je HB > 450 nebo je vzorek příliš malý, nelze použít test tvrdosti podle Brinella a místo toho se použije měření tvrdosti podle Rockwella. Využívá diamantový kužel s vrcholovým úhlem 120 stupňů nebo ocelovou kuličku o průměru 1,59 nebo 3,18 mm, zalisovanou do povrchu materiálu pod určitým zatížením. Tvrdost materiálu je dána hloubkou vtisku. V závislosti na tvrdosti testovaného materiálu existují tři různé případy:
HRA: Tvrdost získaná s použitím 60 kg zátěže a diamantového kuželového indentoru; používá se pro materiály s extrémně vysokou tvrdostí (jako je slinutý karbid).
HRB: Tvrdost získaná při zatížení 100 kg a 1,58 mm průměru kalené ocelové kuličky; používá se pro materiály s relativně nízkou tvrdostí (jako je žíhaná ocel a litina).
HRC: Tvrdost získaná při zatížení 150 kg a diamantovém kuželovém indentoru; používá se pro materiály s velmi vysokou tvrdostí.
3. Tvrdost podle Vickerse (HV): Diamantový čtvercový kuželový indentor s vrcholovým úhlem 136 stupňů je vtlačen do povrchu materiálu při zatížení až 120 kg. Hodnota tvrdosti podle Vickerse (HV) se získá vydělením hodnoty zatížení plochou povrchu vtisku.
